Neberme si nic osobně
Jeden z mých největších AHA momentů ve výchově, který změnil VŠE, co přišlo poté, bylo uvědomění, že děti nezlobí. A už vůbec nezlobí MĚ. Tím myslím, že mě nechtějí naštvat. Jejich záměrem není mě vytočit, naštvat, ani mě vyprovokovat.
Děti testují hranice a to je dobře! Je to jejich úkol a jsou naprogramované k tomu, aby si u dospělých stále dokola ověřovaly, zda vyřčená pravidla skutečně platí. Zda se mají o co opřít. Je na nás rodičích, abychom to ustáli a dodali jim pevnou strukturu, oporu a stabilitu.
Děti nezlobí. Nechtějí se nás dotknout. Nejradši by byly, kdybychom se vytočit vůbec nenechaly. Děti prahnou po stabilitě a předvídatelnosti. Potřebují hranice a naši laskavou a důslednou oporu
V momentě, kdy si přestaneme věci brát osobně a na vypjaté situace s dětmi (dítě klade odpor, křičí, brání se, pláče, trucuje, nadává nám, vzteká se, mlátí nás), začneme nahlížet s větším nadhledem, učiníme první velký krok směrem k vlastní dospělosti a k vědomému rodičovství.
Jak se říká, dokud člověk žije sám a bez dětí, je vyrovnaný a klidný jako Buddha. Partner, děti a zejména vlastní rodiči v nás ale spouštějí procesy, které nás vrací do stavu, kdy jsme byli samy dětmi.
Emoce druhých v nás spouštějí poplach
Zvedá se nám adrenalin, cítíme ohrožení, frustraci, bezmoc, máme strach nebo cítíme vinu a stud. Většinou se snažíme tyto krajně nepříjemné pocity pohodlně schovat pod pokličku hněvu. Neboť hněv snášíme daleko lépe než pocit viny nebo strachu.
Vybuchneme, křičíme, vyhrožujeme, trestáme.
V hlavě nám běží: Co si to dítě dovoluje?! To už je moc! To přehnal! Já mu ukážu! A dost! Spratek jeden nevychovanej! To není možné, to mu neprojde! Už zas hysterčí! Já se z něj zblázním! To mi snad dělá naschvál! Možná se tu někde poznáváte?
Bereme si situaci velmi osobně. Dotkne se nás to. U kormidla nesedíme my, ale show řídí naše obrovitánské ego. Dost možná cítíme i stud, že selháváme jako rodič, jako matka.
Jak říká Jaroslav Dušek, neberme si nic osobně. Je to bezesporu nejobtížnější ze čtyř dohod Miguela Angela Ruize a také nejdůležitější předpoklad pro to, abychom mohli dítě správně vést a připravit na život.
Jak tedy na dětské emoce a na "zlobení"?
Ve vztahu k dětem nejlépe fungují tři klíčové nástroje. V emočně vypjatých situacích k nim sahám jako k balíčku první pomoci, který spolehlivě zabere:
1) Beru dítě vážně
Příklad: Dítě brečí, má panický a nevysvětlitelný strach z vody, nechce do moře.
Nebudu jeho pocity zlehčovat a tvrdit, že není čeho se bát. Jeho strach je pro něj reálný.
Uvěřím mu jeho strach a zajímám se a hledám příčiny:
Říkáš, že máš strach, že tě kousne ryba. Chápu. Moře je tu plné různých zajímavých tvorečků, které doma v rybníku nemáme. Pojď půjdeme na krajíček a budeme se spolu dívat, zda nějakou rybu neobjevíme. Moře je tu tak krásně čiré, že je vidět až na dno. Vidíš ty krásné mušle? Co kdybychom zkusili síťkou nějakou vylovit…
Dítě podporuji v tom, aby si nebezpečí postupně osahalo.
Nenutím, netlačím na pilu.
2) Potvrdím pocity
(i když mám na věc zcela opačný názor)
Dcera po návštěvě u kadeřníka zuří, brečí a tvrdí, že je ošklivá. Neřeknu: Co to povídáš? Vždyť jsi moc hezká! Sluší ti to!
Namísto toho, nabídnu náruč a potvrdím její pocity. Dám najevo, že ji slyším, rozumím a věřím jí to: Vidím, že si z toho účesu pořádně zklamaná.
Toť vše.
Někdy je méně stonásobně více!
3) Uzavřu dohodu
Dítě odmítá jít domů z hřiště.
Nebudu postupně stupňovat plané výhrůžky, ani štěkat povely.
Uzavřu s dítětem dohodu. Nechám dítě, ať navrhne čas. Vysvětlím mu své důvody a následky toho, když přijdeme pozdě.
Uzavřeme kompromis, který pak dodržíme.
Třeba takto:
Jak dlouho bys ještě potřebovala? Hodina je příliš, to bychom šli domů až za tmy. Navrhuju 10 minut. Potřebuješ 15? OK!
Plácneme si na to!
U menších dětí to funguje úplně stejně. Čas si ukážeme na hodinkových ručičkách. Nepodceňujme je! I tříleťák chce být brán vážně.
Důležité je: po uplynutí sjednaného času dohodu dodržíme a jde se domů. Pak už nepřichází další vyjednávání v úvahu.
Dělám vždy to, co řeknu, že udělám
Dohodu nechce dodržet a odmítá jít? U menších dětí řeknu, že se jde, sbalím věci a jdu. Nediskutuju. Počkám kousek z dohledu.
Pokud starší dítě dohodu nedodrží, vysvětlím mu, že si pak nebudeme moci vzájemně důvěřovat. A že ono se jistě také chce spolehnout na to, že naše další dohody, z kterých má prospěch (televize, videohry, kapesné), platí.
Na závěr ti přeju hodně zdaru při řešení nelehkých rodinných situací. Trénujme čtvrtou dohodu. Ať se hodíme do většího klidu a pohody a život s dětmi si užíváme do syta!
Krásný den!
Zuzana
Jsem matka tří úžasných dcer s vášní pro osobní rozvoj. S využitím technik sebepoznání a osobního rozvoje učím rodiče malých dětí i teenagerů, jak si budovat s dětmi vztah plný vzájemné důvěry, jak si rodičovství užívat a navracet do něj tak potřebnou lehkost a harmonii. Více o mně si můžete přečíst v mém příběhu.